Byla jsem vychovávaná s tím, že předmanželská zdrženlivost je něco normálního. Rodiče nic nenařizovali, nic nevnucovali, jednoduše nám dětem byli příkladem. Když jsem byla větší a začala potkávat první lásky, překvapilo mě, že styl života mých rodičů není vůbec běžný, a to bohužel ani mezi katolíky. Bylo mi to líto, protože jsem věděla, že tak lidé ubližují především sami sobě. Přitom u některých rozhodovaly opravdu jen maličkosti: přemlouvání vrstevníků, neznalost, zvědavost, přílišné vnucování. Takových lidí jsem potkala celou řadu, někteří se mi i vysmívali a považovali mě za blázna. Proto jsem se rozhodla napsat knížečku, která by ukázala, že předmanželská čistota není bláznovství, ale je rozumná, a navíc usnadňuje hledání „toho pravého“. Čtenářkám přeji, aby četly s otevřeností a o mnohém přemýšlely.

Počet strán: 86

Ukážka:

„Princ ji odvezl k sobě na zámek. A žili spolu šťastně až do smrti"

Možná někdy zavřete knihu a smutně si povzdechnete, že byste rády věřily pohádkám. Různé pohádkové příběhy nás vlastně obklopovaly odmalička. V dospělosti se princové a princezny proměnili v hrdiny romantických filmů končících happy endem.
„Dospělý" člověk má někdy tendenci považovat toto všechno za pouhou fikci a štěstí a „happy end" bere jako výsadu pohádek (ať už dětských, nebo těch pro dospělé). Podívá se na pohádku, ale po ní se zas vrací do drsné a škaredé reality, kde „pravá a skutečná láska neexistuje".
Když však něco předem odsoudíme k nezdaru (psychologové tomu říkají negativní sugesce, která se sama vyplní – viz kniha Už nechcete žít sami, Peter F. Kinauer, str. 55, Portál), skutečně se nám to nepovede. A naopak: budeme-li věřit v dobrý konec, s největší pravděpodobností se nám bude dařit. Takže se nebojme věřit pohádkám, nebojme se mít naději, že i pro nás si přijede„vyvolený princ". Někdy jsme trochu netrpělivé a neuvědomujeme si, že hrdinové z pohádek musí také řešit mnohé problémy: těžké úkoly, hledání, daleké putování přes hory a doly, bojování s draky nebo sloužit zlým macechám (například Popelka se docela nadřela, přesto byla se svou rolí v domě macechy smířena a nepřestávala mít naději).